Jsem prvorozený syn prvorozeného syna prvorozeného syna a následník.

Donesl jsem ze školky škaredého bacilka, mám dávivý kašel a rýmu, tak paráda...Lucka taky "víc rýmuje"...jsme super dvojka. Nakazila mne Nelinka, se kterou se ve školce mazlinkám:))).

Už od listopadu netrpělivě čekám, až budu mít pět roků. Čím se blíží moje narozeniny, tím jsem netrpělivější...Těším se na to víc než na dárky od ježíška...a mámě pořád vykládám, jak už budu veliký....a ve školce budu sedět u velikého stolu a jíst příborem..asi největší změna...ještě nechápu, proč máma smutní, že už budu velikánský kluk!!..samozřejmě moje první bylo- dort nejím, to přece víš:)). Asi budu zklamaný, až v pěti budu slyšet od rodičů častěji – to musíš sám se oblíkat, už jsi veliký...a Jindra oponuje- dnes jsem malý jako Lucinka:)))

Letos jsem rodiče překvapil. Na náměstí na podiu jsem andílkovi odrecitoval básničku o třech slokách!! Pak jsem se ještě na kolotoči projel v autíčku a doma na posteli našel nadílku sladkostí od Mikuláše.

Asi si dnes už vůbec nedokážu představit, že bych bydlel jinde, než na náměstí. Stal jsem se měšťákem se vším všudy.

Byl jsem s mámou, Adélkou a Dominkou s Martinou na Mikulášském večírku. Zpívaly se písničky, hrály divadlo. Trvalo to skoro dvě hodiny, což je na malé kloučky celkem dost, na závěr jsme každí od Mikuláše dostaly veliký balík sladkostí.

Maminka mi našla novou paní logopedku, která se mi věnuje víc než jen deset minut. To jsem se ani nestacil nadechnout, natož něco opakovat. Mámě došla trpělivost, protože žádné pokroky ve zlepšení mluvení u mne nenastaly, a tak snad už brzo budu umět mluvit úplně správně...

Mám začínající angínu, tak  papám sirupeček a nechodím do školky. Ráno jsem jel  s mámou k  paní doktorce, pak s Lucinkou do nemocnice, a pak domů se léčit.

Ve čtyřech letech a deseti měsících jsem začal hrát šachy. Dokonce jsem pochopil, jak jezdí koník.

Moc jsem si přál jít do lampionového průvodu. Jenže tatík to celé zmotal a myslel si, že je zítra, jenže on byl dnes. A zatímco se zdržel v práci...

Můj dlouholetý odpor ke koupání (především mytí vlasů) byl zlomen; za každé koupání dostávám na radiátor magnetické sluníčko a pokud jich nasbírám za týden dostatečný počet, dostanu Gormita.

Běžel jsem Run Up, závod v běhu do schodů – přesněji jeho dětskou verzi jako předzávod vlastního klání. Opět v dresu LucyTeamu a tentokrát i spolu s Lucinkou, kterou nesl táta.

Podlehl jsem vábění zmrzliny. Doposud jsem něco takového odmítal požívat, ale pobyt v centru mě změnil velmi rychle.

Trvalo to jen pár (čti: dva) dny a stal se ze mě měšťák. Z pustiny od Topolan přímo do centra města – i zatoužil jsem jít po setmění ven, kteréžto přání mi bylo splněno.

Vůbec jsem se tmy nebál, naopak jsem z toho měl radost a s tátou jsme zašli k Mekovi, kde jsem si dal hranolky. Moc se mi na novém líbí.

Dnes jsem byl ze školky odveden poprvé do nového bytečku a zatímco táta se strejsou Filipem v noci stěhovali, já jsem spal na zemi.

Naštěstí jen do půlnoci. Pak se donesly postele a já jsem byl spící přenesen do pelechu. Svoje první dojmy z nového svěřím až později.

Pohádky existují! Několik dní poté, co mi telefonoval Gormit, jsem dnes v obchodním centru potkal skutečného Šmoulu.

Přišel jsem k němu, pohled z očí do očí, a s napřaženou pravicí jsem se představil hezky celým jménem; ostatní děti jenom zíraly. Byl jsem překvapen tím, že ten Šmoula dokonce i mluví, a jmenoval se Šmoula Myška – takového jsem dosud neznal. Potřásl si se mnou pravicí, vyfotil se se mnou, zamával mi – a já z toho mám zážitek na několik týdnů.

Po měsíci a půl otevřela moje milá školka. Moc jsem se už těšil, ani dospat jsem nemohl.

Drobné zklamání mi přinesla absence několika klíčových kamarádů a kamarádek, ale užil jsem si to vrchovatě.

Letos podruhé nás čeká stěhování. Tentokrát to ale bude stát za to – táta sehnal třípokojový byt přímo na Horním náměstí nad kašnou. Moc se tam těším – a asi nejen já.

Zde jsme již drobně unaveni bydlením, které správce Červený kříž neustále zdražuje, zatímco vchodové dveře se rozpadly již natolik, že je drží pouze lepící páska, zdi za deště plesniví, při výměně žárovky padají lustry, nikdo nezamyká a ve sklepě přespávají bezdomovci, vypínače nevypínají, umakartová jádra tlejí a u vchodu řvou dlouho do noci puberťáci (kterým se nikdo neodváží nic říct, protože dva z nich jsou synové paní správcové).

Od září se tak těším do bytečku po kompletní rekonstrukci, do historického srdce města, za nižší cenu než doposud (což čtyřletého kloučka pranic nezajímá), kde budu moct běhat po náměstí, každou sobotu se z okna dívat na princezny (= nevěsty), někdy i na vojáky. Třikrát hurá.

Neuvěřitelné! Dnes mi telefonoval Gormit! Až jednou přijdu při čtení těchto řádků na to, jak mě táta podfoukl, asi mu to spočítám, ale zatím všemu věřím.

Ono totiž: abych se nebál strašidel, hejkalů, čertů a bubáků, vymyslel si táta jejich děti, malého hejkálka, čertíčka a bubáčka. Podobně jako malé Gormitky, malého Carrapaxíčka (od Carrapaxe), Koloska (od Kolose), a jiné. Včera z táty tak nějak vypadlo, že Kolosek přijde na návštěvu, a to byla ta osudová chyba. Ráno mě totiž rodiče našli u okna, jak vyhlížím, kterým autobusem Kolosek přijede, a mám v očích slzy, že se tak dosud nestalo.

Pročež tatík duchapřítomně požádal kolegyni z práce, aby mi zavolala jako Kolosek, který se omlouvá, ale nemůže přijít, protože ho bolí bříško. Sežral jsem to i s navijákem, a přerývaným hlasem jsem tátovi po příchodu doml líčil, jak mi volal Gormit. Té radosti...

Zase jsme si takhle jednou doma s tátou hráli, že on je miminko a já jeho táta. Na otázku, jak se budu o miminko starat, jsem odpověděl (ne)očekávaně.

„Miminko se musí odsávat, inhalovat, a musí se mu dávat Ventolin,“ pravil jsem zasvěceně. Je dobré, že beru svoji nemocnou sestřičku takto. Třeba se o ni naučím brzo aspoň trošku pečovat – nakonec, inhalovat už pomáhám teď.

Malování mě dlouho nijak nebralo. Ale vodové barvy a štěteček, to je jiná. I vymyslel jsem nový směr výtvarného kumštu, který budiž nazván... ještě nevíme jak.

Namaluju totiž na papír červený oheň, a potom namočím štětec do modré barvy a celý obrázek přelíčím s komentářem, že oheň právě zahasila voda, a dílo je u konce. To nenapadlo ani mého pradědečka, a to byl nějaký kumštýř.

Po měsících vytrvalého odporu k dalšímu tréninku cyklistiky jsem v posledních dnech několikrát svolil a dokonce jsem se naučil šlapat.

V deštivých dnech to ale zatím na nějaký extra výlet není, takže jezdím jen před domem po chodníku, a tam to nejde moc rozjet. Prozatím to stačí; za rok už budeme muset prosit mraky o trochu shovívavosti.

Byl jsem s tátou na předpremiéře filmu Auta 2 v multikině. I tentokrát jsem dostal brýle, jen jsem moc nepochopil zápletku, protože ta tentokrát byla pro trošku starší děti. Z filmu mám spíš smutek, protože zemřel Hudson Hornett; co už.

Odjel jsem na pár dní za dědou a za babičkou do hor, jenže počasí nám zkazilo všechny plány.

Moc jsem se těšil, jak s tátou strávíme noc ve stanu, jenže v deseti stupních a za vytrvalého deště jsme to odložili na jindy. Tak jezdíme aspoň s dědou na ryby, dokonce jsem zase chytil malého okounka, ale nechtěl jsem ho tentokrát vzít do ruky. O dva roky mladší jsem svůj úlovek střežil jako oko v hlavě a nedal jsem...

Jsem okouzlen Piráty z Karibiku. A to do té míry, že mě přestali zajímat Gormiti a Šmoulové, a stal jsem se pirátem.

Konec konců, pirátskou masku z dětského maškarního bálu stále mám, takže není nic lehčího, než se obléci, a je to.

Běžel jsem Olomoucký půlmaraton – samozřejmě ne celý, ale jen dětský závod na 3 km, kteroužto trať jsem s tátou zvládl za dvacet minut. To je světový rekord v kategorii čtyřletých kloučků.